Tímto nechci děsit případné návštěvníky ateliéru, ale podělím se s příběhem. Jako člověk zodpovědný za chod firmy, Ondrovi celkem pravidelně volám. Mám zvídavé dotazy, někdy rýpavé. Co se bude dít, na čem zrovna dělá, kam se práce posouvá. Ondřejova reakce byla hbitá: „Až sem pojedeš, vezmi si s sebou plavky“. To mě rozlítilo a říkám si, no to je báječný, já se tady starám o práci a místo toho se půjdeme smáčet.
Z čehož mě Ondra rychle vyvedl:
„Vyfotím Tě, budu dělat takovou schoulenou sochu a potřebuji si nafotit průhledy.“
Kdo mě zná, ví, že když se schoulím, žádné průhledy nemají šanci spatřit světlo světa. A tak jsem to brala jako humor. No věřte, že dva dny na to, jsem seděla na dřevěném stolečku a Ondřej fotil mé neexistující průhledy s tím, že je tam dodělá, že tedy alespoň bude vědět, jak vedou končetiny. Vžila jsem se do chvil, kdy jsem chodila do večerního kreslení a modelky jsme nastavovali do „přirozených“ poloh, na dálku posílám omluvu, protože přirozené polohy jsou náročné a bolestivé.
Socha už se seká a jsem zvědavá, jak bude vypadat. Pokud jste na tom stejně, tak sledujte náš nový projekt na Facebookové stránce
Přeji krásné dny a až se budete trápit tím, že nemáte průhledy, buďte v klidu, někdo je dodělá.
